Partitury, Parafráze

Galerie Dole, Ostrava 23. 8. – 9. 9. 2011 Ostravské dny, nyní široko daleko nejdůležitější akce, věnovaná nové hudbě, mne již dávno získaly jako posluchače —— ale protože od stejné doby jako Petr Kotík působím nejen jako umělec, ale také podobně jako on i organizátor —— pro změnu výstav… První výstavu „partitury“ jsem dělal ještě na konci šedesátých let v brněnském Domě umění a zahrnovala skutečně celou škálu tehdy nových typů notací, doslova od Johna Cage po George Brechta či Bena, od diagramů elektronické hudby přes grafickou hudbu až po verbální návody, nejčastěji od umělců z hnutí Fluxus (s těmi jsme se již v Ostravě nyní také jednou setkali). Od té doby sleduju celou tuto sféru jako jednu z forem oné nové citlivosti šedesátých let, na níž se velice podílel vznik intermédií (tak je pojmenoval Dick Higgins, jeden z protagonistů Fluxu roku 1962). A rázem jsme věděli, co děláme: vizuální nebo fónickou poezii, grafickou hudbu nebo komplexnější akce pro více smyslů, events nebo happenings… Také se postupně objevilo alespoň pár předchůdců v meziválečných avantgardách, u nás Zdeněk Pešánek s jeho barevným klavírem, vizuální paralely hudby Zdeňka Ponce a pozdější grafické hudbě asi nejbližší soubor Erwina Schulhofa … A protože je to podle mého hlubokého přesvědčení sféra stále živá a objevná, pokusil jsem se vybrat přátele ze severní Moravy, počínaje těmi, kteří byli fenoménem nového pojetí partitury fascinováni již tehdy až po nejnovější „hledače“ nových podob vztahu hudby a obrazu s přesvědčením, že je to skutečně pestrá škála velice kvalitních, autentických děl. Oba, v třinecké izolaci tvořící protagonisté nové estetiky, vytvořili v oné době velice originální podoby děl, vycházejících z toho nejzákladnějšího, co bývalo na počátku —— notové osnovy. Karel Adamus patřil k pražskému okruhu nové poezie a brzy v obsáhlém souboru komunikačně absolutizoval struktury mnohokrát opakovaných identických strojopisných znaků —— a programově ozvláštňoval linie notové osnovy v esteticky nesmírně působivých plošných strukturách. Jan Wojnar vytvořil skoro pravý opak: striktní konceptuální vztah dvou podob lineární struktury notové osnovy a její vztah k podobě této lineární struktury podle určitého pravidla proměněné a obojí konfrontoval ve dvou sekvencích, oddělených vertikálou. Také jej zaujala možnost vnímat jako vztah akci stékaných barevných stop a racionálního řádu předtištěné notové osnovy. Stejně pionýrská byla také díla jediného československého celoživotního lettristy, ostravského Eduarda Ovčáčka —— ten navíc stále inovativně uplatňuje nové „nástroje“, v poslední dekádě je průkopníkem počítačové grafiky, kterou kongeniálně spojuje se svým východiskem —— písmem, texty a samozřejmě také partiturami… A právě počítač mu dovolil proměňovat nalezené tištěné partitury do nových, esteticky i komunikačně ozvláštněných struktur. Opavský průkopník analytické malby u nás, Martin Klimeš, realizoval v osmdesátých letech také cykly kreseb, které můžeme vnímat jako sui generis partitury k realizaci následných kresebných „akcí“—— nejminimálnější, ale jasná pravidla jasně determinovala v ploše papíru kresebnou akci v podobě maximálně rychlého spojování vymezených bodů, někdy hodně oproštěné, jindy komplexnější, ale vždy tematizující vztah racionálních „pravidel hry“ a jejich interpretace. V opavském okruhu tvoří jedinečné kresebné struktury, také jakousi „geometrii od ruky“, již od sedmdesátých let i Dušan Chládek. U něj je vztah k hudebnímu dílu nesen dřív formováním určitého syntaktického řádu ve vymezené ploše. Ovšem právě „opavský kontext“ také převedl od nesmírně literárních obsahů jeho grafik Dušana Urbaníka k absolutní autonomii skladby —— počínaje monochromními malbami až po lineární kresby, umělcem často vnímané jako partitury sui generis: volné repetitivní skladby linií, kreslených netradičním „nástrojem“, třeba stvolem, takže subtilní odlišnosti záznamu vnímá autor jako možný podnět hudební interpretace v nejširším slova smyslu, v souladu se zkušenostmi nové hudby a netradičních typů notací. V Opavě vznikla i subtilní tvorba Stanislava Křížka, vycházejícího také z nové estetiky minulých desetiletí v podobě skoro minimalistických kresebných záznamů percepce hudby i procesuální práce s netradičními materiály —— plošnou skladbou kovových elementů, zanechávajících v průběhu rezavění svoji jedinečnou novou estetiku i svůj raportový charakter, vztahující se konceptuálně k procesuálnosti jako elementárnímu, všeobecně platnému fenoménu, i jako výsledek respektování určitého konceptu vzniku artefaktu jako svého druhu partitury. O generaci mladší Tomáš Skalík zaujal již jako posluchač v ateliéru Jana Ambrůze na brněnské FaVU VUT. Krásným duchampovským gestem přenesl do světa umění materiály naprosto utilitární, jež jako barevné nebo zvukové signály původně upozorňovaly, varovaly nás při skutečném překročení určitých hranic. Jeho instalace jednak zhodnotily novou estetiku těchto zařízení —— a zároveň posloužily ke skutečně novému způsobu vymezování určitých geometrických forem v prostoru. Počítačové kresby pak od počátku mohly být vystavovány jako partitury těchto nových, prostorově a zvukově objevných situací. Nejnovější typy umělcových partitur (neboť to již jsou evidentně partitury nového typu) vizualizují Skalíkova nová, subtilnější vymezení, která nám dávají dřív možnost volby našeho chování v určitém, umělcem vymezeném, zase samozřejmě minimálním, geometrickém prostorovém útvaru… Kruh se pomalu uzavírá k dílům, svými podněty více či méně spjatými již se současnými Ostravskými dny. Dáša Lasotová, dřív lyrická, ale přece v podstatě konceptualistka již od sedmdesátých let, vztahující se k přírodním situacím i materiálům, v poslední době parafrázuje v obvyklých hotových notových osnovách situace z přírody kolem sebe a intervenuje jimi tak, že parafrázuje tradiční hudební záznam záznamem vlastním —— buď „materiály“ přírodními (12 tónů jabloně, 12 tónů čemeřice) nebo tvarovými konstelacemi stop akvarelové barvy. Užitím přírodních prvků ze svého okolí se dokonce trochu sblížila s již mezinárodně ceněným protagonistou české konceptuální fotografie Jiřím Šigutem, jenž se postupně propracoval od striktních, pojmově verifikovaných záznamů k „exponování“ velikých fotografických papírů přímo zvolenou přírodní situací. Z nich pak logicky vyvodil možnost, vytvořit pregnantní partituru přímo někde, kde je to pro Ostravu stále typické —— zvolil haldu Dolu Zárubek a nechal na papír s narýsovanou notovou osnovou celý den padat březové listy, které následně naprosto přesně zafixoval (Na haldě, 24.10.2010). A skutečným překvapením pro mne byly subtilní kresby Vlastimila Krčmáře —— od počátku Ostravských dnů je jejich zaujatým návštěvníkem —— ale také objevil svůj, nový koncept, spočívající v tom, že tento nenápadně v rohu sedící muž se pokouší svými skripturálními záznamy převést zase zpět do vizuální podoby všechny skladby, které tam zazněly a má je tak přesně evidovány, že můžeme bez problémů vidět tuto novou vizuální interpretaci, počínaje skladbami Petra Kotíka, z nichž některou také jistě vystavíme! Nikoliv náhodou se také Krčmář kolem let 1988 a 1989 pohyboval v okruhu Měkkohlavých, kteroužto geniální egidu tehdy vymyslel Marian Palla pro umělce, kteří byli protikladem k preferovaným Tvrdohlavým s jejich postmoderním programem, neboť správně pochopil, že lze také ještě nově dál rozvíjet konceptuální podněty (z dnešních vystavujících byl filosofem Měkkohlavých Karel Adamus, aktivními členy byli Martin Klimeš, Jiří Šigut i autor této stručné charakteristiky výstavy, která, doufám, zase poněkud propojí výtvarné a hudební myšlení v dnes opravdu mimořádně kulturně aktivní Ostravě). Jiří Valoch Cervene_vymezeni_s_jednim_pruchodem Modra_jednosmerka Temne_zakouti PARTITURY pozvanka WEB