Slezský koncept

Galerie Půda, Český Těšín Světelný geometrický objekt (úsečka) optimálních/neoptimálních rozměrů 2016
Autoři výstavu uspořádali jako připomínku 35. výročí fungování galerie Půda v Českém Těšíně. Půda se řadí mezi nejdéle působící nezávislé galerie v regionu i v Česku a její aktivity neustále zajímají poměrně slušný počet návštěvníků. V představování na oficiálních proudech nezávislé a také konceptuální tvorby pak Půda hraje nezastupitelné místo v regionu „na
druhé straně od Prahy“.
Jistou roli výstavě v Českém Těšíně ale z tohoto hlediska přiznat musíme. V regionu severní Moravy a Slezska jsou konceptuální tendence stále „nedoceněnou“ uměleckou formou, ale i „nedoceněným“ zdrojem nosičů
a projevů významných obsahů, a to jak ze strany vnímatelů,
tak ze strany samotných tvůrců. Jakoby si v mnoha směrech těžce zkoušený příhraniční industriální region vytvářel podmínky a situace pro genezi i percepci umění realizovaného tradičnějšími výtvarnými prostředky a řešícími v širokém slova smyslu existenciální témata,
osobní příběhy, subjektivní prožívání, psychická zkoumání, imaginativní obsahy apod. V takovém jednoznačném prostředí má výstava zprostředkující tvorbu opačného pólu uměleckého spektra, než kam směřuje většinový zájem, svůj význam. Výstava na první pohled
působila klidným neiritujícím dojmem. Její návštěvník se mohl
cítit jako u svých starých známých. Vystavení umělci v mnoha případech naplňují výrazným osobním zabarvením východiska utvářená v 60. a 70. letech minulého století, v jiných případech je rozvíjejí a vedou dalšími odlišnými směry. Expozice tedy ve svém úhrnu výrazněji nepředstavuje nové cesty, nová paradigmata, zůstává u těch „starých“, doplňuje je,
obohacuje, svébytně rozvíjí a taky odvádí na jiná území. Je to málo?
….
Své dílo výrazněji zbavuje materiálnosti snad pouze Martin Klimeš ve svém/prastrýcově Skautském deníku, a do značné míry také Tomáš Skalík, ten však ve svém Světelném geometrickém objektu (úsečka) optimálních/neoptimálních rozměrů pracuje s materiálností díla v
intencích světelného umění. Skeny nalezených deníků Klimešova prastrýce ze třicátých let, kdy jako mladý skaut podnikal výlety, o nichž si vedl podrobné vlastnoruční zápisky, jsou konfrontovány se současnými zápisy umělce, který s odstupem let navštěvuje ve stejných dobách stejná místa a věcným způsobem popisuje své pocity z časových posunů.
Kurátorka Dáša Lasotová zařadila v úvodním slově Klimešovo dílo mezi textové práce, jeho rodinný dokument však žívá text, ale stejně také kresby či fotografii pouze jako nezbytný zaznamenávací prostředek. Smysl jeho práce se odehrává někde mezi oběma cestovními raporty a působí spíše jako osobní lyrický sběr času plynoucího mezi generacemi.
Neviditelný, zato dobře slyšitelný světelný objekt Tomáše Skalíka je na svém médiu sice závislý, jeho materiálem jsou však pouze dva laserové paprsky, jejichž přerušení vyvolává 3 hlasitý zvuk alarmu. Divák, zkoumající směr paprsku, si je po určitém čase schopen vytvořit
představu o prostoru, který mu umělec vymezil. Neviditelný zásah do architektury výstavních prostor (dvě prosté úsečky) způsobuje, že se diváci paprsku vědomě vyhýbají a materiál díla se tak zhmotňuje. Skalík se v
posledních několika letech světelným uměním jako sochařským
médiem intenzivně prakticky i teoreticky zabývá.
….
Jakub Frank a Martin Klimeš
  planek gal. Skalik_vizualizace_ Skalik_vizualizace_2